Ádrkros 2018

Vloni jsme s Bárou opět slíbili Petemu v Ádru, že se mu postaráme o registraci jeho závodu Ádrkros, což je – a teď cituji ze stránek Ádrkrosu: „Největší sportovní bitva na běžeckém krosovém poli mezi horolezci a civilisty.”

Tentokrát už jsme v tom nebyli sami a pomohli nám Julča Košťálková a Jana a Martin Pinkasovi, kteří měli také ambice si závod zaběhnout. A podobnými ambicemi jsem trpěl i já, takže rázem HK Choceň měl na startu 4 členy a kdoví, jestli to nebyl nejpočetněji zastoupený horolezecký oddíl.

Páteční příprava registrace proběhla v penzionu Karabina a tentokrát proběhla výrazně rychleji, ač bylo potřeba připravit čísla, čipy a ostatní nutné věci pro rekordních online přihlášených 287 závodníků. V minulosti jsme připravovali věci na registraci jen já a Bára, takže další 3 páry rukou celou záležitost výrazně urychlily. Tentokrát už bylo krátce po 22:00 vše hotovo, což bylo velmi příjemné.

Sobotní den začal přesunem do prostoru startu a cíle závodu a přípravou místa pro registraci, která krátce poté byla zahájena.  Bylo nutné odbavit přes 500 závodníků, kteří dorazili navzdory nepříjemnému dešti. Jelikož se závodníci začali přihlašovat tak hodinu před koncem registrace, bylo to opět dost hektické a náročné. Moc rád opět děkuji Julče, Janče a Martinovi za pomoc. Nápor závodníků při registraci zvládli na jedničku s hvězdičkou a celá registrace tak proběhla bez jediné chybičky. Pak už jsme se šli převléknout do běžeckého, zahřát svaly a hurá na start, který byl tradičně ve 12:00.

Závod je dlouhý přes 9 km a vede po stezkách i mimo ně. Jsou tam tři drsná stoupání a seběhy v těžkém písčitém terénu, nebo po kluzkých dřevěných či železných schodech, se závěrečnou mokrou loukou, která se táhne do kopce a to už je fakt na dřeň. Ale je pravdou, že trasa vede nádhernou přírodou a skalním městem, takže kdo má dost sil, může během závodu obdivovat krásné pískovcové věže, kolem kterých se běží.  Což ale rozhodně není můj případ! Já mám za cíl přežít závod a nenechat své plíce ležet někde v lese volně na zemi. A stejně jako ve dvou předchozích ročnících jsem si celou cestu nadával, proč jsem byl tak blbej a zase jsem se přihlásil a sliboval jsem si, že pokud to přežiju, tak už nikdy víc tu stejnou chybu neudělám, že už jsem na tyhle vopičárny fakt starej, že by mně bylo určitě líp doma na gauči u televize, že mě tady už nikdy nikdo neuvidí, že Adršpach vlastně nesnáším a běhání taky ne a ze všeho nejvíc nesnáším sám sebe, atd., atd.  Nakonec jsem to ale celé přežil, dokonce i tu infarktovou mokrou louku do kopce. A přežili jsme to vlastně všichni a myslím, že Janča, Martin i Julča si to hlavně užili a o to jde v tomhle závodě především. A co víc: jejich časy byly hodně dobré-viz výsledková listina: https://www.sportsoft.cz/OfficialResults/2018/20181103_adrkros_vysledky_9km_abs.pdf?201811.03.01.34

Takže: I když si teď v tuto chvíli říkám, že už nikdy více, tak musím přiznat, že jedna Peteho hláška je více než pravdivá: „Ádrkros je vysoce návyková záležitost. Jednou ho zkusíš a už musíš být každý další rok na startu a vůbec nic s tím nenaděláš“. A jelikož jsme po závodě v sobotu večer s Bárou Petemu ve slabé chvilce u skleničky dobrého vínka zase slíbili, že si vezmeme registraci příští rok opět na starost, tak kdo ví, jak to bude příští rok s mojí účastí v závodu ☺.

 

Takže běžci z HK Choceň: běháte dobře, tak doufám, že nás v tom příští rok nenecháte a že náš oddíl bude mít na startu již 39. ročníku ještě výrazně vyšší zastoupení a už teď se na Vás těším, jak si Vás zaregistrujeme před startem☺. A kdo má děti, tak je vezměte s sebou. Ádrkros má i dětské tratě pro všechny věkové kategorie, takže si zaběhá úplně každý. Tahle akce je fakt pecka!

Ahoj všem. Romča Romíček ☺

No a co napsali o závodu Julča, Janča a Martin?

Julča

Když jsem se šla zkusmo v srpnu proběhnout okolo Ádru, tak se to během nedalo nazvat. Ještě že to šlo svést na otřesné vedro. Nicméně jsem začala uvažovat o tom, že už radši nebudu chodit na schůze. To takhle člověk plácne větu typu: „A tak nezaběhnem si v listopadu ten Ádrkros? Vždyť to je jen nějakejch 9km,“ a jako na potvoru si to všichni pamatují. A pak se proklíná ještě půl roku poté.

Při závodě už na hlubší myšlenku než: „Já nechci umřít tak mladá!“ nezbyl čas. Běží všichni, běžím i já. Teda, v rámci možností, že jo.  Po vyčerpávající hodině jsem konečně doběhla do cíle, kde se mě naštěstí ujal realizační tým, konkrétně Bára. Poté, co jsme se všichni vzpamatovali, tak jsme si dali výborný vývar na popelnici, sbalili se a šli se zkulturnit před afterparty.

Nyní po závodě, když už se dostavil vzpomínkový optimismus, musím uznat, že je to fajn akce. I připouštím, že lehce návyková. Říkal to Pete, tak to musí být pravda!

Janča

Přesto, že nejsem žádný běžec, jsem se na závod kupodivu těšila, ale to jsem ještě netušila, co to je za „masakr“!  Při posledním stoupání už mě nenapadalo jediné slušné slovo, říkala jsem si, že už mě nikdo neuvidí ani na „Verandě“, která zdaleka není tak hrozná a že už je na čase použít rozum a ne na vše kývnout, ale přežila jsem a dnes už v klidu odkývám, že za rok znovu, jen se musím polepšit! Kupodivu mě vůbec nebolely nohy, běh skalami byl kouzelný a atmosféra parádní! Tak za rok a přidejte se! ☺

 

Martin

K vlastnímu závodu a jeho organizaci nemám co dodat, speciálně závod a jeho průběh hezky popsal Roman, podepisuji v plném rozsahu. Snad jen dodám, že dnes, v pondělí, už v pohodě vyjdu nebo sejdu schody, téměř plynule a bez dopomoci. Takže  jen popíšu zážitek, který mi celou akci okořenil:

Na trati v jakémsi seběhu jsem se smekl a noha mi zajela mezi dva dřevěné schody, čímž jsem si citelně narazil holeň. Po závodu jsem si všiml, že příhoda se neobešla bez krve, ale v návalu endorfínů z toho, že ten zatracený běh mám za sebou, jsem tomu nevěnoval pozornost. Jinak tomu bylo v penzionu Karabina, kde spontánně vzniknuvší  konsilium prohlásilo, že to možná bude chtít zašít. S díky jsem odmítl ochotné ruce, které se nabízely k okamžitému zákroku s tím, že se cestou zpátky stavíme u Košťálků, kde se na to Blanička podívá. Cestou z Ádru jsem se s Blankou domluvil, takže když jsme přijeli do Chocně, bylo již u Košťálků vše připraveno na profi úrovni. Na operačním stole stála láhev Republiky a tři štamprlata (Jana řídila), něco k zakousnutí a krabice, ze které hlavní anesteziolog Radim posléze vytáhl Bibli, velký ruční nebozez, kombinačky, kladivo a štípací kleště. Hm, Bible, to je asi O.K., pro všechny případy, ale co ty ostatní věci? Zatímco Radim naléval první kolo, Blanka se jala prohlížet zranění. Připili jsme si a zatímco se Blanička rozhodovala, co s tou mou haksnou, anesteziolog nalil další kolo. Usadili jsme se pohodlněji a Radim otevřel Bibli a začal předčítat. Nejsem žádný znalec Knihy knih, takže mě docela zaujalo, že kleštěncům a ještě někomu, už si nevzpomínám, bude zapovězeno království nebeské. Zajímavé, pomyslel jsem si, ale pro jistotu se ujistil, že největší akce, do které se dnes Blanka pustí, bude šití.

Další přípitek a je rozhodnuto, bude se šít, rána se tak dřív zatáhne a zahojí. Do té doby výtečně naloženému Radimovi se maličko protáhl obličej, když zjistil, že se Blanka chystá oholit okolí operační rány jeho strojkem. “To je moje poslední kloudná žiletka, Blani“, pronesl tiše.

Námitka se zamítá a Blanka se dává energicky do díla: oholit, důkladně vydezinfikovat, navléknout nit. Přestávám počítat nalité a vypité panáky. První steh, stáhnout, uzlík, ustřihnout; totéž druhý steh. Blanka šije, Radim stříhá, je to sehraná dvojka. Než bys řekl švec, je hotovo. Ještě přelepit stehy, shrnout nohavici a je to. Krásná, dobrá, čistá práce.

Takže teď jsem vylíčením banální příhody, která v podstatě nestojí za řeč, zabral víc místa než Roman popisem celé akce. Ale patří mu to, já mu dám, chtít po mně nějaký články!

Dáno v Dobříkově u Obecní valchy 5.listopadu, L.P.2018,

s mírnou nadsázkou a velkými díky Blance a Radimovi.