Gasherbrum II

Marně si lámu hlavu, jak sakra napsat krátký článek o výstupu na Gasherbrum II v Pákistánu, o který mě Kuba poprosil. Krátký článek z akce, která trvala 40 dní a zanechala ve mně tolik emocí a nových zkušeností, že by to vydalo na celou knihu. Prostě mission impossible. Naštěstí jsme se dohodli, že udělám pro oddíl přednášku, takže to berte spíš jako pozvánku na povídání o mém prvním pokusu na osmitisícovce. 

Jelikož jsem oficiálním členem oddílu teprve od začátku tohoto roku a ne všichni mě znají, asi by se slušelo se představit. Jmenuji se Vít Dubec, nejsem z Chocně, nejsem z Mejta, nejsem z Ústí a nejsem ani z Týnišťka. Jsem napůl z Pardubic a napůl z Ostravy a už přes 10 let žiji v Brně. Už tohle možná trochu napoví, že rád cestuji. Dlouhé roky mám taky prsty v cestovatelském spolku Expedition club a právě díky EC vznikla celá tahle expedice. Zbytek představování nechám na osobní setkání a přejdu konečně k jádru věci, k cestě do Pákistánu do srdce Karakoramu… 

Vyrazit na výlet do Pakoše chce jistou míru odhodlání i v normálních časech (citace z webu MZV – MZV ČR doporučuje zvýšenou opatrnost při cestování do všech oblastí Pákistánu neboť stále trvá vysoké nebezpečí únosů a sektářského násilí na celém území Pákistánu), natož v čase moribundu. V polovině května, kdy počty nakažených v Pákistánu a hlavně v sousední Indii znepokojovaly celý svět, vypadala celá akce odsouzena k záhubě. Nervózně jsme den za dnem kontrolovali stav a čekali na zázrak. Suverénně nejčastější slova, která jsem tou dobou googlil, byla „pakistan covid news“. Měl jsem pocit, že jsem se zbláznil. 

Koncem května nám pákistánské úřady daly knockout, když aktualizovaly seznam zemí, ze kterých se nesmí cestovat do Pákistánu. Spolu s dalšími přibyl jeden, podivně připomínající Česko – Czenchia. Chvíli jsme žertovali, že to díky tomuto překlepu uhrajeme, ale legrace nás rychle přešla. První velká výzva před námi a ještě jsme ani neviděli kopec! Obrátili jsme se na vládu, konzulát i místní agenturu Blue sky a poukázali na to, že muselo dojít k omylu, protože situace ve státě Czenchia je nejlepší od začátku pandemie. Nakonec díky vlivnému panu Ghulamovi z Blue Sky a jeho lobby na nejvyšších místech došlo k vyjmutí podivného státu Czenchia ze seznamu odpadlíků. Nutno podotknout, že se tak stalo až necelý týden před odletem, a tak jsme do poslední chvíle netušili, jestli nás tam pustí, nebo ne. 

Další překážkou na dlouhé cestě k vrcholu byla nutnost nechat se očkovat. Všichni členové horolezeckých expedic musí být bezpodmínečně vakcinováni, aby se předešlo scénáři z Nepálu. Vzhledem k tomu, že jen jeden člověk byl 50+ a splňoval tak podmínku pro očkování, vyhlídky na úspěch zase trochu ztmavly a hrozily, že zčernají úplně. Rozeslali jsme tedy srdceryvné emaily desítkám očkovacích center a ordinacím a světe div se, do týdne byli všichni naočkování jednodávkovou vakcínou Jansen. Téměř všichni naší snaze fandili, a to nám zase dodalo nové odhodlání. Vypadalo to, že nám už nic nestojí v cestě. Jak naivní představa…

Jako poslední a možná největší překážka se ukázala doprava do Islámábádu. Letecké společnosti omezily své obvyklé linky až o 80 % a kvůli tomu, že důležité dopravní uzly jako Spojené arabské emiráty nebo Qatar zakázaly vstup cestujícím z Pákistánu, rušila se spousta letů. Mimo jiné také naše pravidelná linka Istanbul – Lahore. Zkrátka a dobře, bylo to drama do posledního dne, ale díky podpoře z agentury Zaletsi.cz jsme opět našli cestu. Let se dvěma přestupy, 20hodinovým čekáním v Dubai a poslední etapou s Pakistan international airways, které používají staré airbusy vyřazené z Českých aerolinek. Unavení, ale bez větších problému jsme po 2 dnech cestování přistáli v cíli a chvíli přemýšleli, jestli náhodou nejsme v Tokiu. Čekala nás totiž delegace s obřími kyticemi a velkou slávou. Welcome to Islamabad! Po takto krásném přivítání naší agenturou jsme hned ráno znovu nasedli do airbusu Pakistan international směrem do Skardu. Letové podmínky byly dobré, a tak jsme nemuseli podstoupit 2denní martýrium v podobě Karakoram highway. A jako bonus jsme měli mocnou Nanga Parbat jako na dlani!

Long story short, pak následovalo zhruba tohle. Přistání ve Skardu, přejezd džípy na hotel, brífink s agenturou, brífink s vládním zmocněncem, brífink se styčným důstojníkem armády, interní brífink, vydání permitu, zaplacení více než 1 000 000 Kč v hotovosti agentuře, zasloužený spánek, doplnění zásob a výbavy v ulicích Skardu, balení a vážení bagáže, poslední večeře, poslední milk šejk a brzký ranní odjezd džípy do Askole a dál údolím až na začátek legendárního treku po ledovci Baltoro.   

Až dosud jsme byli v civilizaci a řešili logistickou část výpravy a všechny nutné oficiality. Dopravit všechnu výbavu a zásoby přes půl světa už zdaleka není taková výzva jako před 60 lety, ale pořád to dá docela zabrat. Když po tom všem člověk vystoupí z džípu, protáhne si nohy a nadechne se čerstvého vzduchu s vědomím, že to má za sebou a v následujících dnech ho čeká jeden z nejkrásnějších treků planety s výhledem na monumenty jako Trango towers, Masherbrum, Gasherbrum IV nebo K2, je to k nezaplacení. 

Baltoro trek jsme nakonec zvládli během 5 dní a stihli za tu dobu vymyslet dalších 5 expedic. Uli Biaho, sousední Great trango tower, pak dvoják na Broad peak a K2 a nakonec obávanou Chogolisu, kde navždy spočívá velikán Herman Buhl. No a jako bonus, když budeme rychlí, bouchnem i Shining wall na G4! Taková ta místní klasika, žádný velký sousta, že jo… Je to zkrátka pastva pro oči a fantazie tady pracuje na plné obrátky. Říkáš si jen: “Co to bylo za šílence, ten Kurtyka, když se pustil do takové monstrózní stěny, kterou všichni právem považovali za neřešitelnou! Co to bylo za blázna, ten Kukuczka, když udělal cestu středem jižní stěny K2, kterou Messner nazval sebevražednou.“ Jaký to musel být pocit pustit se do těchto stěn, když už jen pohled na ně tě naplňuje posvátnou hrůzou. Hlava to zkrátka nebere. 

Po 5 dnech treku jsme tedy došli do basecampu…

BC Gasherbrumu se nachází na rozhraní dvou ledovců – ledovec Gasherbrum a Abruzziho ledovec. Unikátní je tím, že je společný pro 2 osmitisícovky. Gasherbrum I (Hidden peak) a Gasherbrum II (nebo taky K4). Tohle samozřejmě neuniklo pozornosti a ambicím naší výpravy, a tak se od začátku otevřeně mluvilo a možnosti “dvojáku”, tedy výstupu na obě hory. Plán byl jasný – aklimatizace a výstup na GII a pak rychlý výstup na GI, který je technicky náročnější a nebezpečnější. Vliv mocného moribundu však sahá i do nejzazších koutů planety, a tak i letošní sezóna v Karakoramu byla specifická a plány se měnily… 

Jak se změnily plány a jak probíhal celý výstup se dozvíš, když přijdeš na přednášku. Budu se těšit. 

Víťa

Světový pohár v lezení s choceňskou stopou: Pohled Martina Stránika

Letní prázdniny bývají nabité světovými poháry v lezení na obtížnost. Po roční pauze způsobené koronavirovou pandemií proběhly 4 závody v průběhu jednoho měsíce  postupně v rakouském Innsbrucku, švýcarském Villars a francouzských Chamonix a Briançonu. Po dlouhých letech věnovaných boulderingu jsem v sobě při kvalifikačních závodech na olympijské hry opět objevil vášeň pro lezení na obtížnost, výrazně jsem pozměnil strukturu tréninku a s radostí zamířil na závody světového poháru. Do Innsbrucku vyrážela české reprezentace v čele s Adamem Ondrou. Kvalifikačním sítem jsem prošel poměrně bez problémů, v semifinále dolézám pro 11. místo, pouhý krok za postupem do finálové osmičky. Za deštivého finále jsme fandili Adamovi, bohužel smeknutí v úvodu cesty pro něho znamenalo 8. místo, i Adam je jenom člověk a nemusí vždy vyhrát. Kolotoč světového poháru pokračoval ve Villars. Na závod tentokrát razím sám, lehce nachlazený jsem nepředvedl dobrý výkon a končím na 32. místě. Na Chamonix mám dobré vzpomínky, v roce 2019 jsem zde obsadil 6. místo. V prostředí Mont Blancu se mi daří postoupit do finále i letos a ve velmi těžké cestě si dolézám pro premiérovou medaili ze světového poháru v lezení na obtížnost, končím na 3. místě za Američanem Seanem Baileym a Italem Stefanem Ghisolfim. 

Po třech dnech odpočinku se opět navazuji na lano v kvalifikační cestě v Briançonu. Povzbuzen úspěchem procházím kvalifikací i semifinálem velmi dobře, v obou kolech končím na 4. postupovém místě a mohu si opět vychutnat finálovou atmosféru světového poháru, nezapomenutelný zážitek. Finále je o něco lehčí než v Chamonix a o medailích se rozhoduje až v závěrečné pasáži stěny, po téměř bezchybném výkonu beru opět bronzovou medaili. Závod byl pro české barvy velmi úspěšný, na můj úspěch navázala v ženské kategorii zlatou medailí Eliška Adamovská. 

Záznamy ze semifinálových a finálových kol lze shlédnout na Youtube kanálu International Federation of Sport Climbing.